Proč dnešní hudba nemá smysl

Dny, kdy v hitparádách válely písničky od Beatles a Rolling Stones, jsou nenávratně pryč, ovšem musím si klást otázku, proč v dnešní době, kdy můžeme poslouchat úplně všechno a nikdo lidi netrestá za poslouchanou hudbu, si vybírá značná část populace hloupé písničky. Pod termínem „hloupé“ si vybavím slova: alcohol, club, drink, bottle, product placement a několik dalších zvěrstev, v podstatě se jedná o nejpoužívanější termíny v písních britské hitparády. Netroufám si tvrdit, že každá písnička má mít hluboký význam, ale přecijenom by mohla být obsahově bohatší než text typu „Jdu do klubu, vidim děvky, tancuju s nima a chlastám drinky“, na kterém pracuje v průměru 3–5 textařů.

Původ téhle choroby vkusu vidím ve znalosti a neznalosti lidí zároveň. Protože je většina těchto songů v angličtině, tak značná část publika vůbec netuší, o čem vlastně písničky jsou (a někdy je to vzhledem k obsahu dokonce lepší u té neznalosti nechat). Popravdě je jim to vlastně i obsah fuk hlavně, že se na to dobře tancuje. Na druhou stranu i kdyby rozuměli, tak o čem jiném by měli poslouchat písničky než o pařbách, když nic jiného neznají.

Ze strany producentů je tohle nepochybně skvělá situace, s minimem prostředků (jeden týpek na compjůtru a další dva až tři týpci i mikrofonů, kdy jeden z nich chytne rapovací part a dostane před jméno magické slovo „feat“) dokáží vykouzlit megahit, co bourá statisícová čísla ve sledovanosti na youtube. Tyhle songy můžou sypat studia několikrát denně a to jim více než vyhovuje.

Zajímavé je přímé srovnání s minulostí:

Jasně vidíme, že žebříček UK byl značně mainstreamový už tehdy, jelikož hitparáda obsahuje i Madonnu nebo taneční výplach od Clock, ale stále se zde objevovaly písně, které vstoupily do historie hudby. Song nemusí nutně obsahovat bůhvíjak hluboký text, stačí dobře napsaná snadno zapamatovatelná melodie, a když k tomu přidáte chytrý text, se kterým se posluchači dokáží stotožnit a zároveň neomrzí hned po druhém poslechnutí, jste na dobré cestě vytvořit nadčasový hit. Porovnejte tuto skutečnost s aktuální hitparádou. Která píseň toto splňuje?? Thrift shop je jen taková křáplá sranda, Let her go emo song na akustickou kytaru s očividným názvem, aby i pitomec pochopil, o čem se tam vlastně zpívá, We own it je v hitparádě jen díky účinkování v milióntém Fast & Furious a Daft punk užil odměkčení v podobě Pharella Williamse, aby se dostal k publiku, které není jinak fanouškem hudby robo-hlav z Francie. Zub času obrousí hrany všech písní a jen ty, které mají dostatečnou hloubku zůstanou dlouho vyryty v naší paměti, ty mělké budou postupně natolik obroušeny, až jejich hrany zmizí úplně.

Když to srovnáme s ne tak dávnou minulostí, tak se povídání stává rozmanitějším. Mimořádně zajímavá byla britpopová válka mezi Blur a Oasis, kteří se navzájem nenáviděli, uráželi a dokonce vydali své singly ve stejný den, aby svedli přímou bitvu o trůn #1 Británie. Blur jakožto zástupci střední, finančně silné sociální třídy a proti nim Oasis z dělnických rodin z Manchesteru, dva různé pohledy na svět, dvoje vychování, dvojí zkušenosti se životem. Zkrátka tohle všechno se promítalo do tvorby zmíněných formací a ve světě (nejvíce samozřejmě potom v Británii) vyvolávaly vášnivé hádky. Dnes už se s tímhle nemáte šanci setkat, protože krom hejtu Justina Biebra, který je beztak vyvolán davovým navštěvováním stejných webů, tu není nic, co by tvořilo mezi lidmi vášně a tedy i konflikty.

Všimněte si totiž faktu, že nejdiskutovanějším tématem je v dnešní popové sféře zadek Katy Perry, účes Will.I.Ama a brýle P.S.Y.ho, z toho vyplývá nepříjemný fakt – lidem je ukradený obsah, ale důležitá je forma (důkazem budiž aféra kolem tupého loga ČT). Otázkou tedy zůstává, jak dohnat lidi k tomu, aby upustili od téhle zjevné povrchnosti, protože pravděpodobnost uskutečnění tohoto kroku ze strany studií je zhruba stejně velká jako samovolný odchod nepřizpůsobivých Romů z českých luhů a hájů…