Jak jsem byl na zkoušce

Jářku bude tomu již dva roky, co jsem nastoupil na vlak směřující do cílové stanice „Systémový inženýr Honza“ a tam také slepičím krokem s menšími zádrhely na trati jistojistě putuji. Je to cesta zdlouhavá plná dlouhých nocí se střípkovitými vzpomínkami, vstávání kolem 10. ranní a dohadování se o tom, kdo se bude muset vydat na dlouhou a strastiplnou cestu s odpadkovým košem.

Kde je ta třetí hodnota? Vždycky tam byly tři hodnoty a teď tam jsou jen dvě. Ty vole, ty voleee co s tim?!

Sem tam se ale taky na škole s přívlastkem „vysoká“ přihodí nepříjemná událost. To když ten či onen pedagog vyhlásí (v horším případě to nevyhlásí), že bude vypisovat termíny na závěrečné zkoušení. Zkouška je milí zlatí oblíbení čtenáři místo v časoprostoru podobné černé díře, kam se soustředí ohromné množství studentského potu , stresu a stejně tak i často velká očekávání zkoušejících. Stres ze zkoušky může někdy přerůst všechny meze, že učivo leze do snů a veškeré relaxční techniky přestávají působit. Zkouška se zkrátka stane všudypřítomnou podobně jako karma, kyslík a duch Johna Lennona.

Jedna taková zkouška potkala i Honzu Honziče, který jestli něčím proslul (nepočítaje vytříbený humor), tak totální neschopností naučit se doslovné definice týkající se čísel s nimi související „Kéž“ a „Nechť“ bláboly. Onehdá právě zavítal na termín zkoušky ze statistiky a počtu pravděpodobnosti. Nejsem si na světě mnohým jist, ale zaručeně vím, že pokud se statistika a pravděpodobnost dají shrnout do jednoho slova, určitě jím nebude slovo „zábava“. Je to takový ten předmět, kde každý týden 4 hodiny opisujete z tabule písmenka, číslice, vykřičníky, šipky, křivky a krom psaní je vaším největším zaměstnáním neusnout. Následná zkouška je potom pro čeleď homo studentis o to víc hořkým bonbónem, jelikož i když na přednáškách studenti byli, nepobrali nic a domů si odnesli jen hromadu popsaného papíru na večerní zahřátí u krbu.

Vstávat na zkoušky je často nutné již v brzkých ranních hodinách, když rosa sotva stačila padnout na ještě potemnělý trávník u školy a oči studenta nejsou ještě úplně zvyklé na aktivitu za ranního kuropění. Na desátou ranní byl Honza ve škole jako na koni, kde nebylo vůbec těžké naleznout chumel chudáků podobně žalostného vzezření abstinujících kuřáků. Skupina se dělí na 3 podskupiny. Ta nejhlasitější a nejvíc nenáviděná je hlouček týpků probírajících látku, která bude „jistojistě“ ve zkoušce a kterou je nutno co možná nejvíc prodiskutovat. Tihle lidé mluví o tom, co se může ve zkoušce objevit, co se učili ještě včera večer, jaká látka jim jde nejméně a co měla minulá skupina za zadání. Tento hovor jsou schopni vést v intervalu (příchod do školy; dostání zadání). Ačkoliv však většina z těchto neskutečně aktivně mluvících zkoušku stejně nesloží, stihnou zaručeně vypsychovat všechny ostatní chudáky postávající kolem, kteří přemýšlejí o tichém zavraždění svých hlasitých spolužáků. Třetí skupina se potom úplně stejnou nenávist snaží zamluvit hovorem o všednostech každodenního života a o tom, jak včera hrála Sparta fakt tužku.

Člověk tam tak postává a hlavou mu koluje „Pane bože, to se o tom nemůžou bavit někde venku? Proč se o tom bavěj teď, stejně už se nic nenaučej a akorát stresujou všechny ostatní“ nebo „Cože? To tam fakt bylo? O tom jsem nikdy neslyšel, to jsem v háji“ popř. „Hahááá to teda řikáš pěknout blbost, takle to tam vůbec neni“ v krajním případě pak „Zemři, zemři, zemři“. Alespoň to si říkal Honza, když tam tak postával a v ruce třímal BeBe dobré ráno, které však ráno vůbec nečinily o nic lepším.

Přišel velectěný profesor Vypich, který ačkoliv obrovskou kapacitou na poli pravděpodobnosti měří jen 147 cm v případě, že si vezme boty s podpatkem. Přihrbený stařík, jehož vlas již patřil dávné minulosti, pravil energickým hlasem „Tak milí studenti, dnes jsem pro vás vybral extrémně jednoduché zadání“ .. „Jaký jiný ty vole“ zamumlal si dlouhovlasý soused, který sako potkal zřejmě u popelnice před školou, stav samotné studenta pak lze nazvat „svěží“ jen s velkou nadsázkou. „.. pokud jste si spočítali alespoň 80% příkladů z mojí sbírky, z mojí dlouholeté praxe vím, že v tom případě máte pravděpodobnost splnění dnešní zkoušky obdobnou to znamená 0,8“ pokračoval v dlouhém monologu profesor. Řada studentů už vůbec neposlouchala, o čem vlastně mluví, a tiše se modlila ke studentským bohům a bůžkům, aby chytili zrovna to vyfocené zadání ze včera.

Nadešla ona chvíle. Zadání přilétlo na desku stolu. „Ještě neotáčet, otočíte až vám dám pokyn“, jedna dívka v přední lavici otočí a nahlédne do zadání. „Hej Baru, je tam ta 86ka, co mám dělat s těma hypotézama?“ praví šepotem hlasitostí řevu jelena v říji. „Uklidněte se vepředu, už vás nebudu napomínat a rovnou vás vyhodim.“ vyskočil profesor vyhazujíc poslední papír se zadáním. Papír má v sobě tolik zla, že pod ním začala hnít lavice a hipík vedle vytáhl deodorant v domnění, že smrad jde z jeho nového saka. „No nic, Honzo, musíš počítat“ povzbudil jsem svoji maličkost „Tohle jsi přeci počítal a víš, jak na to“. Pevně jsem uchopil šťastnou tužku, která se mnou putuje už od písemné maturity, a vrhnul se do práce. První příklad byl úplně typový, což mi rozzářilo výraz na tváři. Ale jen na okamžik, „kde je ta třetí hodnota?“ probudil se ve mně skeptický trpaslík a nepřestával „vždycky tam byly tři hodnoty a teď tam máš dvě. Ty vole, ty vole co s tim?!“. Trpaslík rostl. „Nevadí, v klidu, v klidůůůů. Máš tam ještě 3 příklady, to dáááš. K tomu prvnímu se pak vrátíš.“ začal jsem aplikovat veškeré uklidňující techniky. Druhý příklad „jojooo supr, tam se jen vrazí ten vzorec a je to“ zaradoval jsem se a tužka ihned sypala čísla a písmenka. „Hej je tam krát 10 na ntou nebo n krát 10, vzpomeň si.“ panika znovu úřadovala „No přeci tohle jsem počítal, tak to tam… mm.. bylo tohle, tohle a pak to vrazim sem a … logicky Honzo logicky .. když tohle šoupneš sem a vydělíš to.. hej já fakt nevim, to je v kelu“.

A obdobně potom pokračovalo moje putování ve výpočtech a jako třešničku na číselném dortu byla ještě nejméně oblíbená teoretická část. Člověk tam potom už rád jen něco napíše, aby už mohl jít pryč. Tak se taky stalo, avšak před odchodem ještě profesor se vzrůstem hobita poznamenal „Přijďte si za 2 hodiny pro výsledky do této učebny“. Jelikož jsem ale nebyl první opustivší učebnu, po otevření dveří na chodbu mé ušní boltce zachytily rozhovor dalších studentů „A cos tam napsala do tý dvojky? jooo? a myslíš že 0,64428 je dobře? no já to teda takle nemám, já tam mám 0,4123, ale přišlo mi to docela lehký ne? Jdeš si ty příklady propočítat?“. „Jdi, jdi a zemři při tom počítání. Dej mi už s tim pokoj“ říkal mi můj Temný pasažér a já se rozhodl strávit volné dvě hodiny obědem v nedaleké restauraci U Brumly, kde má místní servírka problémy spočítat počet příloh k hlavnímu chodu.

Relativně v klidu jsem pak dorazil na vyhlášení výsledků, kde ovšem již seděla opět nechvalně známá skupinka velice nahlas rozebírající dnešní test. Odmítl jsem poslouchat názory, jaký, který nebo čí výsledek je lepší a odkráčel jsem postávat na chodbu v domnění že pedagog dorazí cobydup. Chyba lávky. Po hodině čekání mě rozbolely nohy a odhodlal jsem se k návratu do učebny. Mezi mnoho nevyřešených záhad ohledně vesmíru a světa bych zařadil i to, jak je možné, že se skupina 5 jedinců dokáže bavit libovolně dlouhou dobu o 4 příkladech, protože se mi zdá nepravděpodobné, že by pro to neexistovala nějaká přirozená fyzikální omezení. Omezení zjevně studenti neměli, jelikož se o příkladech bavili ještě dalších 90 minut, než dorazil houpavým krokem hobit s výsledky testování.

„Takové hrůzné výsledky bych od vás nečekal…“ začal svůj proslov. „tak už to řekni, tak už to řekni, tak už to řekni“ honí se hlavou všem studentům, avšak učitel pokračoval v morálním ohodnocení „..tohle stát se před 20 lety… no to by se právě vůbec nestalo, jelikož je to tak primitivní zadání, že ho zvládne i cvičená opice. U toho prvního příkladu..“ následovalo vysvětlení celé písemky. Na jejím konci oznámil, že půlce bude zkouška uznána za dobrou či velmi dobrou, ale to je pro něho zklamání. Vyjmenovaní jedinci včetně Honzy si oddechli a opustili místnost, zatímco skupinka se jala hlasitě rozebírat a porovnávat obdržený test.