Proč v hudbě vymírají alba…
Zábavní průmysl se rozvíjí stejně jako každé další odvětví v tržním světě, ale co se hudby týče, dochází v posledních letech ke změnám sice špatně pozorovatelným, avšak o to zásadnějším. Oproti jiným sférám lidského působení ať už ve vývoji automobilů nebo počítačů má totiž hudební průmysl značně odlišnou roli, protože se mírně posouvá její účel. Zatímco autem lidé jezdí více méně pořád stejně jako před sto lety, hudba ve svém komerčním (popovém) kabátě dostává vlastně jiný úkol.
Vzhledem k tomu, že poslouchání písniček je úzce spojené s počítačem/mobilem/youtubem/streamováním, tak je muzika přítomna na každém kroku a logicky se tedy velice rychle oposlouchá, lidé pak očekávají každodenní přísun nových super pecek pokud možno přímo do jejich virtuální schránky. Veliká poptávka po nové hudbě nutí vydavatele cpát na trh hlavně singly (tzn. samostatně vydané písně), protože aby nasytily nedočkavé zákazníky, existuje jediné řešení – dávat do světa každých pár dnů nový song. Na tvorbu alb zkrátka není čas, protože by mohlo dojít k opomenutí interpreta, jehož sláva je v popovém světě často v řádech týdnů a měsíců.
Logickým důsledkem potom je, že tenhle trend rujnuje základnu „opravdových umělců“, kteří nedělají hudbu pro peníze a vkládají do tvorby emoční hloubku. Takové tvoření zabere notnou dávku času a piplání, v tom lepším případě pak dostaneme nové album za rok. Avšak trend je opačný, takže každý den dostáváme pod nos rychlokvašené cajdáky, jež jsou po všech stránkách ploché a velice často založeny na jedné a té samé šabloně třeba: přizvat si hosta zvučného jména (aby bylo „feat“), mezi druhým a třetím refrénem vrazit rapovaný part nebo využit autotune pro „vylepšení hlasu“ v refrénovém „yeeeah“.
Tohle rozrůstání komerčních parazitů se promítá i do tvoření žebříčků popularit – hitparád. V dnešní době si už jen minimum posluchačů kupuje fyzické nosiče, a tak se úspěšnost hitovek neposuzuje podle tržeb cdček, jako tomu bylo dřív, ale podle množství poslechnutí na stream rádiích, stáhnutí na webových službách apod. Ovšem to může fungovat pouze v případě singlů. Jak totiž změříte na streamu, že si ten či onen poslechl celé album?! Znamená to třeba, že si musí pustit alespoň 60% písniček?! Taková hranice je sama o sobě dost nesmyslná. A tak logicky hitparády alb ztrácí na významu stejně jako alba samotná. Nikdo nechce vydávat alba, protože je to moc práce a vydávání singlů je daleko výnosnější, protože je o „umělcích“ neustále slyšet.
Uspěchanost a neustálý příval nového obsahu odrazuje lidi od toho hlavního, co hudební průmysl posledního půlstoletí dělal-posadil do křesla a hodinu vás nechal plout na vlnách hudby. Album totiž není jen 12 písniček poskládaných za sebou, je to putování, které díky časovému rozložení má možnost (na rozdíl od singlu) dobře hrát s emocemi posluchače. Podívejte se, jaké emoce dokáže vyvolat (a zanechat) celovečerní film oproti krátkometrážnímu, podobná mechanika platí i u hudby. Alba totiž dávají prostor i jinak „menším“ písním, které nemají výraznost singlu, ale v rámci celku výtečně fungují a spoluvytvářejí tzv. flow desky. Dohromady pak může album zanechat hluboký dlouhotrvající zážitek.
Abbey road od Beatles, Dark side of the moon od Pink Floyd, American Idiot od Green Day, Ziggy Stardust and the Spiders from Mars od Davida Bowieho, Nevermind the bollocks od Sex Pistols, London Calling od The Clash nebo Velvet Underground… Dobrá alba dokáží probourat místo v historii a inspirovat, singly jsou jen zaměřeny na tržby a zviditelnění v horizontu týdnů.
Stejně jako si ve sportu nikdo nevzpomene na druhého v cíli, ani v hudebním dějepise nikoho (většinou) nezajímá singl. Můj táta mi vyprávěl „Když já jsem byl na střední, tak hrozně váleli Led Zeppelin. To jejich druhý album jsme poslouchali pořád dokola!“. Co budeme říkat my za pár let… „Jó to tehdy Shakira vydala hezkou písničku, wahla wahla nebo tak nějak se to jmenovalo“.
Singl je důležitý z hlediska propagace alba (protože tvoří hitparádu), ne však jako hlavní výrobní artikl umělců a tak by na něj mělo být i pohlíženo. Je třeba brát hudbu vážně a sednout si do toho křesla a poslechnout si celou placku, protože vyzobávat jednotlivé tracky okrádá hlavně nás – posluchače.
Pro současnou dobu je vlastně i symbolické, jak rychlokvašené a komerční umění obecně vzniká. Alba se totiž stáhla do temných uliček a symbolem naší doby je tedy velká komerční bublina. Důsledkem bude krátká trvanlivost veškeré tvorby, protože až se po letech ohlédneme za sebe, tak oproti minulým dekádám nebudeme mít nic jako symbol doby hodný vzpomínání. Nic ze současnosti nebude mít hloubku a trvanlivost Nevermind od Nirvan, Joshua Tree od U2 nebo Automatic for the People od R.E.M., zbude nám jen mnoho střípků z hromady šíleností s feat Pitbull v názvu.
Album je důležitý výrazový prostředek, na který můžeme vzpomínat jako na obraz minulosti, avšak my ho opomíjíme a necháváme se unášet rádiovkami bez duše, čehož bychom mohli za pár let hodně litovat. Udělejme si tedy čas, oprosťme se od zvyků zneužívat hudbu jako kulisu a začněme ji brát zase po pár letech vážně.
Komentáře