Genialita starých seriálů

S přibývajícím množstvím televizních stanic vysílaných v naší české kotlině se nám zásadně rozšiřuje repertoár televizní zábavy. To jednak znamená příval nových seriálů ze zámoří (a popř. z Británie) a v případě opačném oprašování starých a již několikrát odvysílaných pořadů. V aktuálním ročním období jsou reprízy „zemí“ zaslíbenou, protože i herci a obecně tvůrci mají nárok na dovolenou, takže porovnání minulost versus současná televizní produkce je nejmarkantnější.

Symbolická je jedna z mnoha hezkých hlášek z Vratných lahví „Prosim tě, jak můžeš koukat na takovou blbost?“ – „A žehlil jsi někdy?“

Nejzajímavější je nejdůležitější televizní tvorba tzn. seriály. (Samozřejmě ještě zajímavý je fakt, jak vymizely dříve velice oblíbené televizní estrády typu A možná přijde i kouzelník.. nebo Návštěvní den, ale to na jindy…) Je až neuvěřitelné, že ačkoliv se v ostatních sférách televizní zábavy snažíme dohnat americkou produkci skoupením jejich licencí (American Idol, Hell's kitchen atp.), tak v seriálech, které si musíme natočit sami, totálně ztrácíme. Sice se stále smějeme kvalitě kolumbijských telenovel, ale hrozivě se k nim už přibližujeme svojí vlastní tvorbou.

Stačí se podívat na programu na týden a originálních českých seriálů najdeme jako šafránu. Pro seriály typu Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Ulice, Velmi křehké vztahy snad ani neexistuje škatule s „nevyhvězdičko­vaným“ slovem. Nejkvalitnější seriál posledních let je jednoznačně Okresní přebor (i když neoplýval bůhvíjakou zápletkou) a ještě cyklus Nevinné lži od ČT byl docela koukatelným výtvorem. Těžko říct, jestli minulé politické uspořádání mělo takový vliv na televizní produkci, ale fakt, že byla všechna tvorba pevně řízena, měl zjevně za následek dobře odvedenou práci.

Třeba taková Sanitka (právě reprízovaná před premiérou nové Renčovy řady)… Když ji srovnáme s Ordinací jakožto moderním nástupcem seriálu z doktorského stavu, tak dostáváme jednoznačné kontrasty. Hlavním neduhem Ordinace (a jí podobných) je totální vymletost děje, což je logickým důsledkem milionů dílů. Lidský život zkrátka nefunguje tak, abychom měli zápletku na vyprávění každý den. Od tupého děje se pak i odvíjí mizerné výkony herců (ostatně koho by taková práce měla bavit). Ve stařičké Sanitce máme oslnivé herecké obsazení s brilantním scénářem, ve kterém každá postava má za sebou svůj příběh, uvěřitelný příběh.

Obecně řečeno značná část seriálů z předrevoluční doby má vysokou kvalitu a díváme se na ně dodnes (Chalupáři, Hříšní lidé města pražského, Třicet případů majora Zemana, F.L.Věk atp.), dokonce třeba TV Barrandov na nich založil hlavní večerní program. Je vidět, že snaha upoutat divákovu pozornost se dnes naopak tlačí směrem ke kvantitě zatímco nechtěný bratr jménem kvalita sedí v podkroví a sem tam dostane kůrku chleba, aby se neřeklo, že už nežije. Pořád je časově i finančně výhodnější ždímat v 500 dílech špínu než věnovat čas vytvořením nadčasového díla pro „pouhých“ 20 večerů. A dokud na to lidi budou koukat, tak se změny jen stěží dočkáme…